Taneční sál Boccaccio
Již více než 80 let skrývá Grand Hotel Bohemia svůj nejkrásnější poklad pod zemí. Když pan Steiner otevřel v roce 1927 svůj hotel, představil veřejnosti také podzemní taneční sál Boccaccio. Toto doslova umělecké dílo z umělého mramoru, zlata a křišťálového skla, zdobené unikátními detaily se okamžitě stalo jedním z nejvyhledávanějších míst pražské smetánky. Odpolední "Čaje o páté" nebo "Taneční večery - Soirée dansantes" byly pořádány každý den a bavit se sem chodily takové osobnosti jako tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk nebo tehdejší velvyslanec Spojených států v Praze a mnoho dalších. Říká se, že celá Masarykova rodina (včetně Tomáše G. Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky) měla rezervovánu velkou lóži nad barem a proto jí dnes říkáme "Prezidentská lóže".
Odpoledne přicházely dámy představit své dcery ve společnosti a hledat pro ně potencionálního manžela. Později večer a v noci se Boccaccio měnilo v luxusní pánský noční klub. Ve společnosti krásných žen, šumivého vína a kubánských doutníků se diskutovalo o obchodu, dělala se politika a byla uzavírána přátelství. Několik českých filmů natáčených v Boccacciu připomíná tyto časy. Boccaccio bylo často využíváno i v době komunismu jako filmová kulisa. Prostor působil tak opulentně, že skvěle plnil komunistické představy "kapitalistického doupěte neřesti". Český divák si jistě vzpomene na filmy "Anděl s ďáblem v těle" či "Anděl svádí ďábla", sál však zahlédnete i v některém z dílů Hříšných lidí města pražského či v jednom z případů majora Zemana. Když komunistická strana převzala hotel pro své účely, netočily se zde nicméně pouze filmy o "starých prohnilých dobách", ale pořádaly se zde také oslavné párty pro stranické funkcionáře a zahraniční návštěvy. Párty zřejmě byly velmi divoké, protože při rekonstrukci v roce 1993 byly ve stropě sálu nalezeny kulky z pistole.
Boccaccio tak dostálo svému jménu - připomínajíc Giovanni Boccaccia a jeho slavné dílo Dekameron. Divoké oslavy a málo péče po 40 let znamenalo pro Boccaccio totéž co pro zbytek hotelu. Zašlé dekorace, rozbitá zrcadla i lampy, špinavé stropy i polámaný a ztracený nábytek a inventář.
V roce 1993 byla provedena kompletní rekonstrukce, která navrátila Boccacciu jeho krásu z lepších časů. Umělý mramor byl opraven, nástěnné dekorace a malby byly obnoveny a nově pozlaceny, sošky malých amorků držících hudební nástroje či šípy lásky byly pečlivě zrekonstruovány, zrcadla a lampy vyměněny. Ale i přes odstrašující stav před rekonstrukcí se část původní výzdoby zachovala.
Proto dnes můžete obdivovat původní parketovou podlahu, vytvořenou z dřevěných kazet, z nichž každá je složena z 9 druhů orientálních dřev. Čas a tisíce tanečních bot způsobily, že dřevo ztvrdlo natolik, že přežilo i katastrofické povodně v roce 2002, kdy se podlaha sálu octla na 3 dny pod metrovou vrstvou kalné vody a bahna. Podlaha je položena na dřevěné mřížce, aby se zajistila pružnost podlahy a nohy při tanci tolik nebolely a hosté mohli zůstat ještě na jednu skleničku.
Centrální lustr také unikl zkáze a byl při rekonstrukci sejmut a všech jeho 4000 ručně vyrobených závěsů bylo pečlivě vyčištěno a znovu zavěšeno a nyní ho můžete opět obdivovat v celé jeho jiskřivé kráse.
Dnes je Boccaccio stále jedním z nejzajímavějších sálů v Praze. Často se zde pořádají nejrůznější oslavy, párty a svatby stejně jako semináře a konference. Dnes již Boccaccio neslouží svému původnímu účelu - jako taneční a noční klub a restaurace, ale určitě je i dnes stejně krásné jako v den, kdy ho pan Steiner přesdtstavil pražské veřejnosti.
